Nedělní inkoust: Podivný útvar, ze kterého může vzniknout inkoust

Duběnkové experimentování pokračuje.

Při nedělní inkoustové procházce jsem na dubech objevila další zajímavé hálky, které okamžitě přitáhly moji pozornost. Připomínaly zvláštní útvary, které obrůstaly kolem žaludů. V tuto dobu už byla většina z nich suchá, hnědá a tvrdá. Připomínaly spíš malé dřevěné růžice nebo, při troše fantazie, miniaturní pohoří.

Klasické kulaté duběnky, se kterými jsem už inkoust připravovala, znám. Tyhle ale vypadaly úplně jinak.
A zatímco ve většině kulatých duběnek jsou v tuto dobu ještě ukryté larvy hmyzu a duběnky jsou jejich potravou, tak tyto nalezené hálky jsou už prázdné a suché, takže se dají hezky na inkoustové experimenty nasbírat a použít.

A tak jsem si několik kousků odnesla domů.

Při dalším pátrání jsem zjistila, že jde velmi pravděpodobně o hálky drobné vosičky žlabatky kalichové (Andricus quercuscalicis), které vznikají přímo na vyvíjejících se žaludech dubu letního.

A právě tady začíná moje malá inkoustová detektivka.

Není to zvláštní žalud

Když takový útvar najdete poprvé, možná vás napadne, že se žaludu něco přihodilo. Že uschl, zdeformoval se nebo ho napadla nějaká choroba.

Ve skutečnosti je za tím opět drobná vosička.

Samička naklade vajíčko do mladého vyvíjejícího se žaludu a dub začne kolem larvy vytvářet nové pletivo. Vznikne nepravidelná, žebrovaná hálka, která larvě poskytuje potravu i ochranu.

Zpočátku bývá zelená až žlutozelená a může být dokonce lepkavá. Během podzimu postupně hnědne a dřevnatí. 

Právě ty hnědé útvary můžete najít pod dubem společně s žaludy.

A tak jsem samozřejmě hned začala přemýšlet:

Když je to hálka, obsahuje také třísloviny? A půjde z ní udělat inkoust?

Ne všechny duběnky jsou stejné

Slovem duběnka často označujeme různé hálky, které vznikají na dubu. Mohou být kulaté, placaté, chlupaté, připomínat drobné plody nebo, jako v tomto případě, úplně změnit tvar žaludu.

A také nemají všechny stejné složení.

Právě třísloviny jsou přitom pro výrobu klasického železitoduběnkového inkoustu zásadní. Když se látky obsažené v hálkách setkají se sloučeninami železa, vznikají tmavě zbarvené směsi. Proto může poměrně nenápadný hnědý výluh po přidání železa výrazně ztmavnout.

Žlabatka kalichová je v tomto směru zajímavá tím, že její hálky třísloviny skutečně obsahují. A ten podivný žalud pod stromem není jen botanická kuriozita.

Je to také malá zásobárna rostlinných látek, se kterými můžeme experimentovat.

Můj další pokus: co udělá hálka se železem?

Několik těchto suchých hálek jsem si tedy schovala a rozhodla jsem se zopakovat stejný experiment jako s kulatými duběnkami. Zajímalo mě, v čem se budou inkousty z jednoho dubu, ale různých hálek, lišit.

Ani tentokrát jsem nechtěla začínat složitým historickým receptem. Chtěla jsem nejdřív zjistit, jaký bude rozdíl mezi duběnkovými inkousty.

Hálky jsem rozlámala na menší kousky, vařila asi 20 minut ve vodě. Po vychladnutí jsem si vyzkoušela vzorek na papír. Potom jsem směs přecedila přes plátno a nalila znovu zpátky do kastrůlku. Přidala jsem kousek železa a pomalu vařila znovu asi 20 minut. Nechala jsem vychladnout, vyjmula jsem železný kousek a hotový inkoust přecedila do skleničky.

Co jsem během experimentu sledovala:

• jakou barvu má samotný výluh,
• jak rychle reaguje se železem,
• jak moc ztmavne,
• zda bude výsledná stopa spíš hnědošedá, černá nebo barevně odlišná,
• co se s ní stane po zaschnutí a po jednom či několika dnech.

A samozřejmě jsem výsledný inkoust vyzkoušela nejen jako čáru perem, ale také jako malířskou stopu štětcem na papíře.

A co mi malý pokus ukázal?

Tyto kreativní hálky byly při drcení víc lepkavé, na rozdíl od hladkých a suchých kulatých duběnek. Po prvním vaření měla barva středně hnědý odstín a po přidání železa a dalším vaření začala tmavnout. Podobně jako u prvního pokusu s duběnkami, se výsledný inkoust zabarvil do syté hnědočerné barvy. Při zkoušení obou inkoustů na papír byl už vidět barevný rozdíl. Zatímco první inkoust byl spíš šedočerný, druhý inkoust byl tmavohnědý.

Jedna hálka, spoustu objevování

Mě na takových přírodních nálezech baví, že nemusím předem vědět, jaká bude výsledná barva.

Stačí si všimnout něčeho neobvyklého, přinést si několik kousků domů a začít bádat:

Co to je? Co obsahuje? Co pustí do vody? A co se změní, když do pokusu přidám další přísadu?

Najednou není procházka jen procházkou a recept není jen postupem, který zopakuji.

Je to malý výzkum.

A možná právě tak vzniká vlastní inkoustová praxe. Ne tím, že známe co nejvíc návodů, ale tím, že se postupně učíme dívat, porovnávat a rozumět tomu, co se před námi na papíře právě děje.

A až půjdete v příštích týdnech kolem dubu, zkuste se podívat po žaludech.

Možná mezi nimi najdete i jeden opravdu podivný.

A právě ten může být začátkem dalšího inkoustového pokusu.

---

A co když duběnky nenajdete nebo bude venku nevlídno? Vyzkoušejte si vlastní inkoust z toho co máte doma. V praktickém minikurzu První inkoust za 20 minut proměníte obyčejné slupky z cibule v sytý inkoust a nemusíte si ani obouvat boty.