Nedělní inkoust: O duběnkách

Zelené kuličky na dubu a inkoust, který psal dějiny.

Co můžete objevit na inkoustové procházce právě teď?

Když vyjdete na malou průzkumnou výpravu a na chvíli se zastavíte u dubu, možná si na jeho listech všimnete 1 – 2 cm velkých kuliček. Na první pohled můžou vypadat jako zelené kulaté plody. Jsou hladké, někdy z jedné strany narůžovělé nebo načervenalé, přilepené přilepené na listu.

A když list obrátíte a podíváte se zblízka tak uvidíte, že kulička vyrůstá přímo z jeho spodní strany.

Nejsou to žaludy ani plody dubu.
Jsou to hálky, někdy se jim říká duběnky.

A právě v téhle nenápadné zelené kuličce začíná příběh jednoho z nejvýznamnějších historických inkoustů.

Malá inkoustová stopa

V minulých dílech Nedělního inkoustu jsme se dívaly na barvy, které uvolňují hlavně květy. Dnes se podíváme na něco, co vlastně ani není květ.

Na duběnku.

Možná kolem nich chodíte každý rok a nikdy jste jim nevěnovaly velkou pozornost. Možná jste si říkaly, že jsou to nějaké nedozrálé plody nebo zvláštní výrůstky na listech.

A přitom právě duběnky patří k nejdůležitějším přírodním materiálům v historii inkoustu.

Z podobných hálek se po staletí připravoval železohálkový inkoust.
Inkoust, kterým se psaly rukopisy, mapy i historické dokumenty, které se uchovaly staletí..

Objevit dnes duběnky je zajímavé setkání. Jdete na procházku, uvidíte dub, kolem kterého chodíte běžně, A najednou před sebou nemáte jen zvláštnost z přírody, ale začátek inkoustového příběhu, který sahá hluboko do historie psaní.

Dnes se podívejte jinak

Než začnete cokoli sbírat, zkuste si duběnku nejdřív opravdu zblízka prohlédnout a třeba i vyfotit.

Podívejte se na dubový list z obou stran. Kde přesně duběnka vyrůstá? Je hladká, nebo má drobné nerovnosti? Jakou má barvu?
Je na listu jen jedna, nebo jich tam roste víc?

Tohle je první část inkoustové praxe, která se často přeskočí.

Nespěchejte hned k hrnci, nezačínejte rovnou receptem.

Protože jakmile duběnku jednou poznáte, začnete ji na procházkách vídat mnohem častěji.

Vztah mezi stromem a hmyzem

Duběnka není domeček, který si hmyz postavil zvenčí. Tohle mě na ní fascinuje. Je to živé pletivo samotného dubu.

Drobná žlabatka naklade vajíčko na list a rostlina začne pod jejím vlivem vytvářet kulovitý útvar. Uvnitř vznikne malá komůrka a v ní se vyvíjí jedna larva. Dub tedy nezačne tvořit obyčejný list. Začne tvořit duběnku. Zelenou kuličku, která larvu chrání a zároveň ji živí.

Je to zvláštní vztah mezi stromem a hmyzem.
Žlabatka bez dubu duběnku nevytvoří. A dub by bez jejího podnětu nezačal pěstovat právě takový kulovitý útvar.

Když si to uvědomíme, díváme se na duběnky jinak. Najednou to není jen „něco na listu“, ale je to výsledek setkání dvou organismů. Malá přírodní spolupráce, i když pro dub možná trochu vynucená.

A pro nás inspirace k inkoustu.

Inkoust králů, kronikářů i umělců

Duběnky mají s inkoustem dlouhou historii.

Z hálek bohatých na třísloviny se připravoval železohálkový inkoust. V základní podobě k němu bylo potřeba několik věcí: duběnky jako zdroj tříslovin, síran železnatý, arabská guma a voda. Když se třísloviny z duběnek spojily se železem, vznikla tmavá barva. Právě tahle reakce dala světu jeden z nejpoužívanějších psacích inkoustů minulosti.

Železohálkový inkoust byl oblíbený proto, že dobře držel na papíře i pergamenu, časem tmavnul, byl trvanlivý a nebylo snadné ho jednoduše smýt. Používaly ho privilegované osoby, písaři, kronikáři, umělci a básníci. Psaly se s ním knihy, rukopisy, dopisy, mapy, hudební partitury, ale i úřední dokumenty, závěti, a smlouvy. Byl velmi oblíbený u umělců jako kreslicí barva, používaná brkem, rákosovým perem nebo štětcem.

Proč právě duběnky

Duběnky byly pro výrobu inkoustu důležité hlavně kvůli tříslovinám. Zjednodušeně si je můžeme představit jako látky, které rostlinám dávají svíravost a které dobře reagují se železem. Možná ten pocit znáte z velmi silného černého čaje nebo z trpké slupky některých plodů.

U železohálkového inkoustu je zajímavé, že barva se nemusí objevit jako hotová černá hned od začátku. Někdy je čerstvá stopa spíš šedá nebo světlejší a postupně tmavne.

To je přírodních inkoustů běžné, že některé barvy nevzniknou jen tím, že rostlinu vyvaříme. Vzniknou až ve vztahu s vodou, vzduchem, teplem, papírem…A najednou se obyčejný výluh promění v inkoust, který má barvu, sytý odstín a hustotu.

Dřív recept, dnes pozorování

Historických receptů na duběnkový inkoust existuje mnoho.

Duběnky se drtily, vařily, louhovaly ve vodě, víně nebo pivu, někdy se nechávaly fermentovat. Přidával se vitriol, arabská guma a podle různých receptů i další přísady.

Ocet mohl pomáhat ovlivnit vlastnosti směsi. Cukr nebo med mohly změnit hustotu a schnutí. Alkohol nebo koření, třeba hřebíček, se používaly i proto, aby inkoust déle vydržel. Pro zvýšení tříslovin se někdy přidávaly další rostlinné materiály, například slupky vlašských ořechů nebo kůra granátového jablka.

Zní to trochu jako alchymie. A vlastně to trochu i je.

Ale nemusíme dělat složitý historický experiment a hned vyrábět dokonalý železohálkový inkoust podle starého receptu.Dnes úplně stačí najít dub, objevit duběnku a pochopit, proč je pro inkousty tak zajímavá.

Protože někdy úplně stačí jen objevit a všimnout si materiálu.

Co můžete zkusit dnes

Pokud najdete duběnky na procházce, zkuste si je prohlédnou zblízka, vyfotit, udělat si malý záznam do inkoustového deníku.

Nemusíte je hned trhat a vařit z nich inkoust. Jen si jich všimněte, jejich barvy, velikosti a toho, jestli je duběnka měkká, pevná, zelená nebo už začíná hnědnout.

Můžete sledovat v čase jak se mění, a když pak později najdete suché opadané duběnky, můžete si jich několik schovat na samostatný inkoustový pokus.

Ne jako velký sběr. Jen malý vzorek a záznam okamžiku a místa.

Moje dnešní poznámka

Duběnky mi připomínají, že přírodní inkousty nejsou jen o barvě. Jsou i o pozornosti. O tom, že se člověk na procházce zastaví u listu, který by jindy přehlédl. Otočí ho. Objeví malou zelenou kuličku a ní se najednou otevře celý příběh o inkoustu, kterým psaly celé generace, lidé, které už dávno neznáme. A přitom to všechno začalo tak obyčejně. Jedním dubovým listem.
Vydávat se malé inkoustové procházky mě baví.

Malá nedělní výzva

Vydejte se i vy dnes nebo během týdne na malou inkoustovou procházku k nějakému dubu. Nemusí být dlouhá. Stačí deset minut, do parku. Prohlédněte si dubové listy zblízka. Objevíte duběnku?

Pokud ano, vyfoťte si ji a zkuste si k fotografii napsat krátký popis, záznam z místa nebo i pocit.

A pokud žádnou nenajdete, nevadí. I to je součást objevování. Možná ji najdete příště. A nebo objevíte jinou hálku.

A možná si jen poprvé všimnete, kolik detailů se skrývá na obyčejném dubovém listu.

---

Jestli vás přírodní inkousty lákají, můžete si jeden vyzkoušet hned, z toho co máte doma:

– První přírodní inkoust za 20 minut