Nedělní inkoust: Tajemství duběnkového inkoustu

Když jsem si před časem přinesla z procházky několik duběnek, byla jsem zvědavá, jaký inkoust se mi z těch nenápadných kuliček podaří vyloudit.

Nechtěla jsem tentokrát hledat složitý historický recept ani shánět přesné přísady.
Chtěla jsem si nejdřív vyzkoušet jednodušší domácí variantu.

Jen duběnky, vodu a kousek železa.

Zjistila jsem, že i s takhle jednoduchým základem můžu připravit sytý inkoust, kterým se dá hezky psát i malovat.
Mám tuhle domácí alchymii ráda a zajímá mě nejen výsledek, ale užívám si i celý proces, jak barva vzniká.

Proč právě duběnky?

Duběnky, neboli dubové hálky, obsahují velké množství tříslovin. A právě třísloviny byly po staletí jedním z hlavních důvodů, proč se hálky sbíraly a používaly k výrobě inkoustu.

Dubová hálka sama o sobě není plodem. Vzniká v rostlinném pletivu jako reakce dubu na drobný hmyz, žlabatku dubovou, jejíž larva se uvnitř vyvíjí a dub kolem ní vytvoří ochrannou kuličku.

Pro výrobu inkoustu jsou ale důležité látky obsažené v hálce, především třísloviny neboli taniny.

Co se stane, když přidáme železo?

Když duběnky namočíme nebo povaříme ve vodě, nevznikne automaticky černý inkoust. Ke skutečně výrazné proměně dochází až ve chvíli, kdy se tyto rostlinné látky, třísloviny, setkají se železem.

Začne vznikat tmavě zbarvená sloučenina železa s duběnkovým výluhem, a to je základ takzvaného železoduběnkového inkoustu.

Při tomto experimentu se tentokrát nezaměřujeme na to, jakou barvu pustily hálky. Mnohem zajímavější je pozorovat, jak se barva proměňuje, když k ní přidáme kousek železa.

Inkoust s opravdu dlouhou historií

Podobný princip znali lidé dávno před námi.

Železoduběnkový inkoust patřil v západním světě od středověku až do 19. století k nejdůležitějším psacím inkoustům. Psaly se s ním do rukopisy, dopisy a úředních dokumenty, používali ho kartografové, kronikáři i výtvarníci.

Historických receptů existovala celá řada, ale často se v nich opakují čtyři základní složky: dubové hálky, voda, železnatá sůl (nejčastěji síran železnatý) a arabská guma.

Duběnky dodávaly třísloviny. Železo s nimi vytvořilo tmavou barvu a arabská guma pomáhala upravit tok a vlastnosti inkoustu při psaní. Zajímavé je, že zdrojem železa nemusela být vždy jen připravená železnatá sůl. Některé postupy zmiňují také železo získávané z hřebíků nebo železných odřezků. Tak jsem to vyzkoušela také takto s kouskem železa .Nešlo mi o rekonstrukci konkrétního historického receptu. Spíš jsem chtěla vyzkoušet jednoduchou domácí variantu a zajímal mě samotný princip.

Můj domácí experiment

Tentokrát jsem zvolila jednoduchý postup:

1. Duběnky jsem povařila ve vodě.
2. Do výluhu jsem přidala kousek železa.
3. Směs jsem ještě povařila.
4. Potom jsem ji nechala dál louhovat.
5. Vzniklý inkoust jsem vyzkoušela na psaní i malování.

Berte to jako záznam mého domácího pokusu. Pro přesně opakovatelný recept je potřeba zaznamenat také množství duběnek a vody, použitý kus železa a dobu vaření i louhování.

Pokud budete podobný pokus zkoušet, používejte nádobí vyhrazené na tvoření a železo bez nátěru či pokovení. Před psaním inkoust dobře přefiltrujte a zkoušejte ho štětcem nebo namáčecím perem. Plnicí pero by mohla naše domácí směs poškodit.

Co si vyzkoušet na jednom kousku papíru

K prozkoumání nového inkoustu nemusíte hned malovat celý obrázek. Navrhuji začít třemi stopami:

• Čára perem: Jak inkoust teče? Vytváří souvislou linku?
• Tah štětcem: Jak vypadá v širší ploše?
• Stopa zředěná vodou: Jaký odstín se ukáže, když barvu zapustíte do mokrého podkladu?

Papír si prohlédněte hned, po zaschnutí a následující den. Připište datum a poznámku o přípravě. A pokud s ním chcete experimentovat ještě i po zaschnutí, třeba vrstvit nebo malovat vodou, vyzkoušejte to na malých částech.

Tak získáte vlastní praktickou zkušenost s tím, co váš inkoust na vašem papíře opravdu umí.

Dlouhá historie neznamená záruku stálosti

K železoduběnkovému inkoustu patří ještě jedna překvapivá skutečnost. Přestože se jím dochovalo obrovské množství písemností, některé jeho receptury mohly časem poškodit samotný papír.

Kyselost a přebytek dostupného železa mohly přispět ke křehnutí papíru, někdy až k vypadávání míst popsaných inkoustem. Restaurátoři tento jev označují jako inkoustovou korozi. Vždycky tedy záleží na složení inkoustu, papíru i podmínkách uchování.

U domácího pokusu sice nemůžeme podle syté barvy poznat, jak bude stopa vypadat za desítky let. Můžeme ale pozorovat její proměny a postupně lépe rozumět materiálu, se kterým tvoříme.

A právě to mě na přírodních inkoustech zajímá. Připravit si barvu, vyzkoušet ji a s každým dalším vzorkem vědět o něco víc.

Co byste vlastním duběnkovým inkoustem zkusily jako první – napsat pár slov, nebo namalovat obrázek?

---

Chcete si vyzkoušet svůj domácí inkoust, ale nemáte duběnky? Zkuste jednoduše experimentovat s tím, co doma máte. V této malé tvůrčí dílně si zdarma můžete vyzkoušet svůj První přírodní inkoust z cibulových slupek.